Mají to divoká zvířata skutečně o tolik lepší?

Pokud se zmíníme o některém z divokých druhů zvířat, pak mu většinou přejeme, aby zůstalo volné a svobodné v přírodě. Většinou si představujeme, že jsou mnohem šťastnější, než kdyby byla zavřená například v zoo. To však obvykle vyplývá z neznalosti. Ukazuje se totiž, že zvířata to nemají ani zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.

Stačí si představit například takovou zebru. Ta je typickým příkladem divokého zvířete, které je navíc velmi obtížné domestikovat. Koneckonců navzdory svému vzhledu má mnohem více společného s oslem než s koněm. Ovšem ukazuje se, že to nemají až tak jednoduché.

Ve skutečnosti od chvíle, kdy se narodí, až do své smrti žijí v podstatě v neustálém nebezpečí. Nikdy totiž neví, kdy se k nim bude plížit nějaký predátor, nehledě na další nebezpečí. Například při přecházení řeky na ně mohou číhat krokodýli, u napajedel zase číhají hroši, kteří jsou sice býložravci, avšak mají ve zvyku zaútočit na vše, co vkročí do jejich teritoria, bez ohledu na to, zda to představuje nebezpečí či nikoliv.

Navíc je zde také nebezpečí, které jim hrozí z jejich vlastního stáda. I zde musí doslova bojovat o své místo na slunci, a to jak s vrstevníky, tak i s ostatními. Rozhodně to tedy nemají jednodušší než v Zoo, kde se nemusí ničeho bát.

Jednoduché to však nemají ani predátoři. Například si vezměme lva. Ten zase musí spoléhat na to, že najde dostatek kořisti, což není vždy pravidlem. Navíc, i když ji najde, nikde není dáno, že lov bude úspěšný. Ve skutečnosti se totiž obvykle stane, že kořist unikne. I pro něj je tedy výhodnější, když pobývá u lidí, kteří se o všechny jeho potřeby postarají.

Samozřejmě zdaleka ne všem zvířatům se daří v zajetí. Typickým příkladem mohou být například kytovci. Avšak u velké většiny druhů platí, že pokud jsou například v Zoo, kde mají kvalifikovanou péči, žijí déle než ve volné přírodě. A nad tím je dobré se zamyslet.